Bluegrassový víkend u Barjohů

I v červnu se konala návštěva Barjohových, přičemž plánování programu se tentokrát ujal Ivy Choť a ujal se ho nadmíru dobře :o). Ovšem odjezd z Budějovic byl hodně dobrodružný a ne úplně zdařilý. Měla jsem koupený lístek na rychlík ve čtyři (a naštudované výluky na trati :o), ale nakonec jsem ho nestihla, protože v pátek 11. června 2021 u nás v Budějovicích prostě nejezdila městská :o(. Podle všeho asi nějaká nehoda a bylo vymalováno, po příchodu na zastávku a chvíli marného čekání jsem se totiž na infopanelu dočetla, že se omlouvají, ale že kvůli neprůjezdnosti Nádražní dochází ke zpoždění autobusů :o(. Jako stalo se mi to párkrát, když jsem jela třeba domů z práce, ale tohle bylo teda hodně blbý :o(. Nicméně jsem stejně chvíli postála na zastávce (spolu s tlupou dalších lidí, která se čím dál víc zvětšovala), až když bylo po půl čtvrté a bylo tudíž jasno, že to prostě na to nádraží včas nestihnu, ani kdybych se rozkrájela, vrátila jsem se i s báglem na zádech zpátky domů a koupila si jízdenku na další rychlík v pořadí, konkrétně v šest. Celou dobu jsem si s Ivou psala a průběžně jsem ji informovala o neblahém vývoji situace, na což mi napsala nezapomenutelnou větu, že jestli mi nic nepojede, tak si pro mě přijedou oni :o). No není to kamarádka nad zlato? Upřímně mě to v té absurdní situaci až skoro dojalo <3

Každopádně v pauze mezi dalším vlakem jsem byla doma taková nevytížená, tak jsem aspoň umyla sprcháč a přeregistrovala jsem si očkovací místo – ano, byla jsem nějakou dobu registrovaná na očkování na COVID, ale pořád jsem se nemohla dočkat PINu 2 a právě v ten pátek mi přišla SMS, že mnou vybrané očkovací místo je hodně plné a jestli se prý nechci nechat naočkovat v Českém Krumlově či Písku, jakože cože? Naštěstí jsem na internetu dohledala, že se očkuje i na poliklinice kousek od mé práce, a protože tam bylo ve frontě jen 13 lidí (namísto 3000 na Óčku na Výstavišti), přeregistrovala jsem se tam a tiše jsem doufala, že se mi tím zase nerozjebe celá registrace (už jsem předtím totiž zkoušela změnit termín očkování první dávky a při postupu podle návodu se mi to celé rozhodilo tak, že jsem týden planě čekala na něco, co nemohlo přijít, ale ze systému se to jaksi nedozvíte, a až po zavolání na jejich infolinku jsem zjistila, že na změnu termínu musím vlastně zrušit celou svoji registraci, a ne jen rezervaci termínu, no zkrátka systém jako víno :o( a že mi už nějaký ten PIN2 konečně přijde. Mimochodem přišel mi pak dokonce ještě v průběhu jízdy vlakem, takže jsem si obratem zarezervovala termín a jako zázrakem jsem to stihla tak, že by mi mělo vyjít 22 dnů od první dávky ještě před odjezdem na dovolenou, což byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla nechat naočkovat (ano, tehdy jsem ještě netušila, že se pak podmínky zase změní a první dávka očkování mi bude absolutně k prdu, ale to už je na jiné povídání).

Vlak v šest jsem už naštěstí stihla (stejně jsem ale šla na městskou raději s větším předstihem) a kupodivu vlastně nebyl s výlukou (na rozdíl od toho ve čtyři), jen jsme měli zpoždění, protože už v Budějovicích jsme čekali na výlukové autobusy, až přivezou pasažéry z Veselí nad Lužnicí. V pátek jsem tudíž nakonec k Barjohovým dorazila podstatně později, než bývá zvykem, ale rozhodně jsem byla neskutečně ráda, že jsem vůbec dorazila :o). Iva mě navíc i přes pozdější příjezd vyzvedla přímo na perónu a u nich doma na mě čekal připravený pelíšek a večeře v podobě epesních bramboráků :o). No, a protože jsme šikulky, zvládly jsme s holkama asi ještě i tři partičky Carcassonne (samozřejmě jsem ani jednou nevyhrála :o)

Sobotu pak měl v režii Ivy Choť, který nám naplánoval samé hezké věci :o). Nejdřív jsme po obědě, ke kterému byla zpožděná čína z páteční večeře (vidíte, na co všechno má vliv zpožděná MHD? Je to doslova lavinový efekt :o), vyrazili na návštěvu zámku v Manětíně. Upřímně řečeno, Barjohovi mi solidně rozšiřují obzory, protože před letošním prvním červnovým víkendem jsem neměla ani tušení, že nějaký Manětín existuje, nedejbože že tam mají tak pěkný zámek :o). Nicméně nás manětínští malinko vyšplouchli s tím, že dělali prohlídky jen v celou, ale protože byl zrovna víkend otevřených zahrad a nabízeli nám komentovanou prohlídku barokních zahrad, skočily jsme s Ivou po ní, byť se pak na prohlídku interiéru zámku už z časových důvodů bohužel nedostalo. A to jsme po prohlídce zahrad, ze které jsme se vypařili z oranžerie malinko dřív, zkoušeli, jestli není ještě místo na prohlídku od tří hodin, ale bohužel měli plno, což byla fakt škoda, ale zase máme námět na výlet na příště, protože zámek vypadá fakt hezky a ráda bych se podívala i dovnitř.

Zahrady byly ale taky moc pěkné – první část u zámku byla barokní, takže pečlivě tvarovaná a průvodce nás nezapomněl upozornit i na "vylysalé" loukotě neboli části kola od vozu v trávníku, což je odkaz na erb posledních zdejších pánů, rodu Lažanských. Ti prý byli povýšeni do šlechtického stavu poté, co zakladatel rodu neohroženě skočil pod kola kočáru se splašenými koňmi a zachránil tak jeho posádku (část kola od vodu pak dostal do erbu :o). Pan průvodce povídal vcelku pěkně, jen nám chudák všem připomínal Sašu z Bajkerů, a tak jsme měli hlavně ze začátku co dělat, abychom se nesmáli :o)

Vlevo loukoť v trávě :o)

Současná barokní podoba zámku pochází z první poloviny 18. století, kdy k přestavbě došlo po velkém požáru města i původního renesančního zámku v roce 1712. Přestavba však nebyla z důvodu finanční náročnosti dokončena, a tak je jedno křídlo zámku nesymetricky kratší. Zámek byl po roce 1945 zestátněn a byly v něm byty zaměstnanců Státních lesů a statků, takže interiér dostal pěkně zabrat. Zámek prošel rekonstrukcí a je opět přístupný veřejnosti, my jsme se v rámci prohlídky zahrad podívali alespoň do oranžerie, která byla z celého zámku v nejhorším stavu (zůstaly z ní prakticky jen obvodové zdi) a v letech 2019-2020 byla kompletně zrekonstruovaná.

A celý ho do záběru nedostanu a nedostanu :o)

Během prohlídky zahrad bylo fajn, že jsme nemuseli mít nasazené respirátory, ale pravdou je, že pro nás alergiky to nebylo úplně ideální, protože se jako na potvoru dost rozfoukal vítr, a tak nám vháněl ty alergeny přímo do nosních dírek :o). I tak jsem si to ale užila a pokochala jsem se zahradou i zámkem, přestože se mi za žádnou cenu nechtěl vlézt do záběru :o). Ze stromů mě asi nejvíc zaujal převislý buk – je to strom, který je v zámeckých zahradách dost často, ale nikdy mě nenapadlo, že jde o buk, každopádně vypadá fakt pěkně, a kdybych někdy měla zahradu, možná bych si ho tam vysadila a zvědavě bych pozorovala, jak se mu jeho zpočátku měkké větve kroutí pod tíhou listů, aby nakonec časem zdřevěněly a zůstaly tak natrvalo v různě pokřivených tvarech :o). V oranžerii pak kromě rostlin měli klícku i poměrně hluční ptáci a v květináčích tam byly k nalezení citrusy, fíky, ale třeba i bobkový list čili vavřín :o). A samozřejmě taky panely s povídáním o historii a fotografiemi toho, jaký to byl před rekonstrukcí smutný zbor.

Ze zámku jsme si pak ještě došli na kafčo a limonádu na náměstí a pak jsme se vydali na cestu do Velichova, kde byl v plánu hudební večer. Ten leží už v Karlovarském kraji a cestou jsme dokonce projížděli přes Kyselku, kterou jsem předtím znala jen z televizních reportáží, když tam měli záplavy, a která je moc pěkná, byť je hodně zdejších domů v dost dezolátním stavu.

Koncert jako takový byl vlastně jakýmsi minifestivalem, kde se na pódiu vystřídaly celkem čtyři kapely. Úvodní část měla na starosti místní sestava s názvem Tsunami (ti měli i vlastní plakátek s podtitulem "Nejlepší velichovská skupina" :o) a hráli celkem dobře, byla to taková sympatická parta, která si nehrála na žádné hvězdy, prostě hráli pro lidi a bavilo je to (nejvíc mě ale fascinoval hráč na banjo se zasádrovanou levou rukou, který hrál jako by se nechumelilo :o). Moc pěkné taky bylo, že mezi publikem byli evidentní country nadšenci, kteří neváhali a dost často si na plácku před pódiem i zatančili, a to pravé a nefalšované country tance, a přestože většina z nich už nebyla nejmladší, byl na ně moc hezký pohled (možná o to hezčí, že si to tak užívali a pánové se nestyděli vyvést své partnerky přede všemi na "parket" :o).

Vpravo zvukař v akci :o)

...a spontánní country tanec jako z amerického filmu :o)

Druhá kapela s názvem Fernetic sice onen prvotní pozitivní dojem celkem pokazila, protože jednak neuměli moc hrát, resp. zpívat, a jednak se v každé pauze mezi písničkami dožadovali alkoholu a vůbec vedli takové hloupé, byť rádoby vtipné řeči :o(. Jediná vtipná věc na jejich vystoupení byly nevěřícné reakce zvukaře, který se chudák CELOU DOBU snažil nějak doladit ozvučení a vůbec Fernetiky nějak zkrotit a nacpat do repráků, což se mu samozřejmě moc nedařilo (ale nebyla to jeho chyba a rozhodně si vysloužil náš nehynoucí obdiv a jedno pivo od Ivy za to, že to nevzdal :o).

Vpravo "profi" tanečnice country a zumby :o)

Naštěstí jsme ale tenhle přírodní úkaz přežili a dočkali se tak bonusového tanečního vystoupení zdejší country/zumba skupiny (moc sympatického, mimochodem) a nakonec i hlavních hvězd večera, kapely Poutníci, kteří takhle se zpožděním slavili 50 let od svého založení. Z původní sestavy už prý zůstal jen Jiří Karas Pola, ale musím říct, že i zbývající mladí členové kapely byli skvělí (evidentně si uměl starý pardál vybrat, koho si k sobě vezme) a výborně jim to spolu ladilo (přece jen jsem měla výhodu greenhorna a neměla naposlouchané předchozí verze s Robertem Křesťanem apod. :o). Na první pohled bylo jasné, že jsou to muzikanti jak se patří a na své nástroje jsou fakt mistři a tuze dobře se to poslouchalo. Navíc zahráli pro zpestření i kousek ze Čtvera ročních dob, což byla neuvěřitelně milá třešnička na dortu, a i když Iva celou dobu vykřikovala, že to nebylo pro mě na objednávku, úplně jsem tomu nevěřila (asi jako když Tlapkovic zapíraly ten ohňostroj na přivítanou :o)

V samotném závěru večera pak hrála skupina Album, která hrála víc s americkým nádechem (nebo aspoň mně to tak připadalo :o) a taky nehrála vůbec špatně, takže jsme nakonec vydrželi až do samého závěru a vraceli se zpátky domů opravdu pozdě, čímž chci ještě jednou poděkovat Ivy Choťovi, jednak za takový pěkně zvolený program a taky za to, že nás bezpečně dovezl nejen tam, ale i zpátky :o).

V neděli jsme s ohledem na pozdní příjezd vlastně jen odpočívali, párkrát jsme si zahráli Dobble, ve kterém jsem zpočátku překvapivě vyhrávala, a tak na mě Iva nasadila omladinu, aby mi ukázaly, jak se to hraje, což ve výsledku opravdu ukázaly, a zjistila jsem, že jsem snad jediná, kdo nepodvádí :o). Nicméně jejich hlášky: "Ona mi určitě rozdala víc kartiček, protože je tam házím po dvou po třech a pořád jich mám víc než vy." neměly chybu :o). A dokonce i Iva mě poučila, pokud chce mít proti holkám vůbec nějakou šanci vyhrát, naučila se náhodně vykřikovat symboly, aniž by je na kartičkách skutečně našla a odhazovat, co to dá :o). Jako ano, moje naivita vzala trochu za své, ale zase mám příště rozhodně co trénovat :o) 

No a co vám budu povídat, tenhle víkend utekl ještě rychleji než všechny předchozí a já se po obědě musela vypravit na cestu zpět do jižních Čech s již tradiční výslužkou číny, kterou jsem si s láskou dala v pondělí na oběd. Jedinou útěchou budiž, že jsme už s Ivou spřádaly plány na další návštěvu, tak doufejme, že to v srpnu klapne :o)